 Další „záhadnou“ části našeho těla jsou kyčle. Kde jsou, jakou mají funkci, jak je správně používat – na této otázky se pokusíme odpovědět v tomto článku. Pánev jako kbelík Zaprvé, je nutné si uvědomit, že existuje kyčelní kost a pak kyčelní klouby, a že to není to samé. Kyčelní kosti jsou částmi pánve, které během dětství postupně srůstají se sedacími a stydkými kostmi, aby vytvořily jednolitou hmotu. Spolu s kosti křížovou pak tato pánev tvoří jeden celek. I když jogíni mluví o možnosti nezávislého pohybu mezi pánvi a páteři, pro většinu z nás je vědomé používání tohoto kloubu velice omezeně a proto ho nebudeme brát v potaz. Což ale znamená, že pohyb a sklon pánve bude okamžitě a přímo ovlivňovat páteř. Naklonění pánve dopředu například prohlubuje bederní křivku, opticky zvětšuje břicho a zkracuje páteř. Pokud si všímáte jen toho břicha a snažíme se usilovně cvičit a posilovat, budete možná překvapeni, že se nic neděje. Je tomu tak proto, že skutečný problém představuje sklon pánve. Jak na to? Pomohou vám právě kyčelní kosti. Ty totiž máme možnost lokalizovat a to tak, že si ruce opřete o bok a nahmatáte jejich horní okraj, nad kterým se nachází jen měkká tkáň břicha. Opřete o této kosti ruce tak, aby palce směrovaly dozadu a ostatní prsty dopředu. Teď dokážete vnímat sklon těchto kosti, který bude totožný se sklonem pánve. Zkuste pánvi naklánět dopředu a dozadu a vnímejte, jak se naklánějí i vaše ruce, ale také ostatní souvislosti různě po těle. Neomezujte se jen na oblast břicha a bederní páteře, ale zaměřte se i na zdánlivě tak vzdálená místa, jako jsou krk nebo kolena. Teď si představte, že vaše pánev je jako vědro nebo kbelík, plný nějaké tekutiny (tím obsahem jsou vaše vnitřní orgány). Když vědro nakloníte dopředu nebo dozadu, budete jeho obsah vylévat. Zkuste ho držet rovně, tím že jeho okraje budete směrovat nahoru. Pokud sedíte, pomůže vám v tom i vědomí doteku sedacích hrbolů s židlí – ty totiž představují opačný konec, směr dolu. Jednoduše pak během denních činnosti myslete na to, aby kbelík vaši pánve směroval nahoru. Co když se nakláníte? Pánev by měla kopírovat pohyb páteře, takže „nahoru“ už pro vás bude někde jinde, než vertikálně nahoru. Důležité je začít si být vědom svého pánevního sklonu, a vrcholky kyčelních kosti spolu se sedacími hrboly vám poskytnou výborné orientační body. Kde je ten kloub? Zmínili jsme naklánění. Tento pohyb se děje v kyčelním kloubu. Ale kde ten kloub vlastně je? U této otázky většina z nás udělá chybu. Spousta ukáže znovu na kosti kyčelní, tedy na oblast boku. Jak jsme však viděli, tyto kosti tvoří horní okraj pánve. Kloub logicky bude někde v jeho spodní části, protože spojuje pánev a nohy. Nabízí se proto takzvaný trochanter neboli chocholík, což je část stehenní kosti, který můžeme nahmatat, když si palce opřeme o kyčelní kosti a prostředníčkem nahmatáme oblast ve vzdálenosti rozpětí mezi těmito dvěma prsty. Ani to není pravda, protože trochanter je kostní výstupek, za které se zachytává spousta svalů, ale není to samotný kloub. Ten je ještě o dobrých pár čísel hlouběji, směrem ke středu těla. Je tedy níž a blíž středu těla, než si většina z nás uvědomuje. Prozkoumejte pohyb v kyčelním kloubu, například tím, že budete ve stoje zvedat kolena nahoru. Prsty dokážete ucítit, kde ten pohyb vlastně probíhá. Právě napětí v kyčelních kloubech je jednou z hlavních příčin, která ovlivňuje pánevní sklon. Pokud máme zaťatý tento kloub, je to jako bychom mezi nohama a pánvi aplikovali lepidlo – každý pohyb nohou pak doslova táhne pánev za sebou, ta zase kroutí páteři, a je nemožné najít uvolněnou rovnováhu, ať už se snažíme sebevíc se vytahovat nahoru směrem za temenem. Uvolněné kyčelní klouby Co se třeba děje když se ohýbáte? Jaký kloub při tom pracuje? Pokud odpovíte, že zase kyčelní, budete mít pravdu. Ten totiž nepohybuje jen nohu vůči trupu, ale i trup vůči nohám. Jedná se tím pádem o ten stejný kloub – neexistuje žádný jiný, třeba někde na úrovni boků, ve kterém bychom se mohli ohýbat. Pohybu ohýbání se ze stoje budeme věnovat v následujícím čísle v souvislosti s kloubem kolenním. Zkuste si ale následující cvičení, které vám umožní cítit pohyb kyčelního kloubu, vsedě. Posaďte se, ideálně na tvrdší židli, na které budete v kontaktu se svými sedacími hrboly. Neopírejte se, vnímejte dotek s židlí a temenem hlavy se jemně protahujte do výšky. Pánevní „kbelík“ nasměrujte za hlavou, nahoru. Nohy mějte volně na zemi, ale nesnažte se silou dostat paty na zem. Ověřte si, jestli máte uvolněná kolena tím, že jimi trochu zatřepete do stran. Váha těla je především na sedacích kostech a nohy jsou uvolněné a ponechány samy sobě. Zakloňte se trupem dozadu, aniž byste přitom zkracovali záda – zakláníte se jakoby v jednom kuse od kyčelních kloubů nahoru. Při tom myslete na to, že se celý předek trupu protahuje a prodlužuje. Pohyb vede temeno hlavy a ohýbací bod je v kyčelních kloubech. Pak se předkloňte dopředu – a zase, pohyb celým trupem, bez zkracování vepředu, bez toho, aby brada šla blíž ke klínu, s myšlenou, že záda dýchají do stran a prodlužují se. Chvilku zkoumejte tento pohyb. Povšimněte si, že jakékoliv napětí v kyčelních kloubech překáží plynulosti tohoto pohybu a nutí vás zkracovat se v trupu. Postupně zmenšujte rozsah kývání a pak jen seďte a dovolte tělu, aby našlo rovnováhu na sedacích kostech samo. Nemyslete si, že jde jen o cvičení. Tento pohyb potřebujeme každodenně - například tehdy, když se nakláníme nad talířem polévky anebo počítačem. Pokud totiž nepoužíváme kyčelní klouby, budeme se snažit ohýbat v neexistujícím kloubu někde na rovině pasu/boků, a to povede k hrbení se, zkrácení a přebytečnému napětí. Dívka na fotografii používá tento pohyb ve hře na klavír.
1 Comment
 Většina z nás tráví velkou část dne mentálními aktivitami, při kterých je naše tělo nuceno dlouhé hodiny bez přestávky sedět. Není proto divu, že čím dál tím více pozornosti věnujeme výběru správné židle. Ergonomická židle je taková židle, která nám umožní sedět pohodlně, po dlouhou dobu a bez škodlivých následků na naše držení těla a kondici. Myšlenka ergonomie však při malém zamyšlení naráží na několik podstatných problémů. V tomto článku bych se chtěl konstruktivně, ale zároveň kriticky zaměřit na některé z těchto problémů a zpochybnit pár vžitých představ týkajících se ergonomie.Vycházím přitom především z poznatků a zkušeností Alexandrovy techniky, metody zabývající se správným zacházením se sebou samým, zjednodušeně držením těla, ale také mentálním a emocionálním postojem. Začněme definicí (z Wikipedie): „Ergonomie (z řečtiny ergon - práce a nomos - zákon) je věda zabývající se optimalizací lidské činnosti, a to zejména vhodnými rozměry a tvary nástrojů, nábytku a jiných předmětů.“ První problém leží v samotné podstatě ergonomie: předpoklad, že vhodný nábytek je schopen optimalizovat naše činnosti. Je to poněkud idealistický předpoklad, který mnohé z nás vede k tomu, abychom trávili čas hledáním té ideální židle, toho správného úhlu sezení, té jedinečné opěrky, která nás navždy zbaví problémů se zády. Ignorujeme tím skutečnost, že hlavním faktorem, optimalizující naši činnost, jsme my sami - jakým způsobem sedíme, kam dáváme váhu, jak používáme jednotlivé části těla ve vztahu k těm ostatním atd. Vyřeší to drahá židle? I v té nejlepší židli se dá sedět špatně. Například je známo, že vyklánění hlavy z osy těla vlivem jejího umístění na vrchu páteře vytváří na krční obratle čtyřnásobně větší nátlak, než je samotná váha hlavy. K čemu je nám platná drahá ergonomická židle, pokud jsme pohlceni tím, co se „děje“ na obrazovce a vytahujeme krk dopředu jako pán na obrázku? Dalo by se namítnout, že pokud to, jak svou židli budeme využívat záleží částečně na nás, pak sedět dobře v obyčejné židli není vůbec možné, zatímco v té ergonomické alespoň teoreticky ano. Avšak co vlastně ergonomie sleduje? „Optimalizace lidské činnosti“ není úplně jasný pojem. Má být sezení v židli pohodlné, nebo zdravé? Tyto dvě věci nejsou stejné, i když by se to tak na první pohled mohlo zdát. Naše držení těla – pokud nemluvíme o předškolních dětech, a ty většinou netráví svůj den pouze sezením – je ovlivněno roky předchozího života. Již dávno jsme si stihli vytvořit zvyky, které teď automaticky, bez našeho vědomí, řídí způsob, jakým zacházíme sami se sebou. Některé svalové partie z návyku používáme příliš, jiné zase nedostatečně. Naše rovnováha je vychýlená, avšak naše smyslové vnímání tyto potíže už neregistruje. Zdravý, rovný, protažený způsob sezení (stání, dřepění atd.) vytváří větší nároky na naše ochablé svalstvo a proto se nám zdá nepohodlný, zatímco vše, co podporuje naše špatné držení těla, na nás působí jako pohodlné. Nicméně, věci se dějí i přesto, že je necítíme, a tak časem toto nepovšimnuté špatné držení těla vede k chronickým bolestem a strukturálnímu poškození páteře. Pohodlná židle je tak paradoxně v něčem horší, než ta nepohodlná, protože nám už neumožňuje slyšet signály z vlastního těla, že něco není v pořádku.  Začarovaný kruh Podporuje tedy ergonomický nábytek naše navyklé (špatné) držení těla, nebo optimální, zdravé (a tudíž pro nás nepohodlné) rovné sezení? Většina soudobých ergonomických židlí se snaží podepřít partie, které máme už příliš oslabené – především spodní záda – ale tím pádem jejich ochablost ještě více podporuje. Paní na obrázku tak používá drahou a módní židli, která ji umožňuje pohodlně sedět a zároveň prohlubovat své špatné držení těla. Stejně tak například i příliš měkké postele, kopírující tvar našeho těla, páteři z dlouhodobého hlediska škodí, poněvadž jen podporují naše postojové návyky. Naopak, tvrdá postel umožňuje páteři, aby se narovnala a zbavila se chronických vzorců. Jedním z hlavních problémů většiny současných lidí je přílišné zaklánění dozadu. Tento problém nevyřešíme opěrkou, spíše ho jen prohloubíme! Skutečným řešením by bylo přestat to dělat a začít vlastní váhu posílat tam, kde je to nejoptimálnější – dolů, což znamená skrze chodidla, když stojíme a skrze sedací kosti, když sedíme. Na většině židlí (i ergonomických) to možné není, protože sedáky jsou nakloněny dozadu. Není proto divu, že pak potřebujeme opěrku pro záda, jinak bychom spadli dozadu! Oběti školních lavic  Prodejci ergonomického nábytku sami tvrdí, že je nutno si židli vyzkoušet, protože každý máme jiné dimenze a nároky. Právě proto jsou ergonomické myšlenky nejvíce škodlivé tam, kde se zabývají masovou produkcí – například při pokusech o „zlepšení“ kvality sedadel v prostředcích hromadné dopravy, školách apod. Vychází se přitom z nějakého abstraktního „průměrného uživatele“ a tím pádem je výsledek špatný téměř pro každého. Zvláště roky trávené ve školních lavicích jsou pak jedním z hlavních důvodů, proč vlastně jako dospělí sedět správně neumíme, a neobejdeme se již bez židlí, podporujících naše špatné držení těla. Dívka na fotografii vpravo je jednou z mnoha obětí špatného designu školního nábytku.  Hledání ideální židle a obecné aspirace ergonomů na záchranu lidstva před bolestmi zad se tak jeví jako další ze způsobů vynalezení perpeutum mobile, další boj s větrnými mlýny, další iluze, že pouhou změnou vnějších podmínek zlepšíme kvalitu života. I kdyby to bylo možné, z následujícího obrázku je jasné, že všechny požadované uhly a vzdálenosti nelze udržet déle, než jen chvilku. Jak sedět dobře kdekoliv
Mnohem větší hodnotu než „správná“ židle má, naučit se správnému způsobu, jakým můžeme sedět v jakékoli židli! Při tom si stačí pamatovat na několik jednoduchých zásad:
Již po několika prvních lekcích Alexandrovy techniky podporuji žáky v tom, aby její principy zkusili aplikovat i v podmínkách běžného života, tedy samostatně, bez pomoci učitele. Ba co více, rozhodl jsem se na facebookové stránce mého Studia jednou týdně zveřejňovat návrhy praktických cvičení. Tato cvičení samozřejmě na rozdíl od těch, které dostanou žáci, nebudou „šitá na míru“ a budou mít často charakter „pouhého“ nabádání k zamyšlení, zda jde dělat věci jinak a jak. Nicméně, v obou případech je nutno zmínit několik zásad, které je třeba mít na vědomí při „cvičení“ Alexandrovy techniky. Je tomu tak proto, že slovo „cvičení“ a aktivita s tím spojená má díky zhoubnému vlivu současného stylu výchovy a života posunutý význam a tudíž svádí k nesprávné cestě.
1. zásada: cvičení nemá být drilování. Počet opakování nesvědčí o tom, že něco děláme dobře. Lepší je udělat daný úkol jednou, ale pořádně, tedy s veškerou dostupnou pozorností. Místo snažit se o to, dělat něco jinak od rána do večera, je pro začátek lepší, snažit se to dělat alespoň 5 minut. Kvalita je důležitější než kvantita. 2. zásada: cvičení neslouží pro „změnu k lepšímu“, ale k sebepoznání. Často si příliš rychle vytvoříme názor (anebo ten „názor“ podvědomě získáme od společnosti, z médií, knih, či jinak) na to, co chceme dosáhnout, a tím pádem ztrácíme možnost, aby nám zkušenost ukázala, co děláme špatně a jaký směr bychom mohli místo toho zvolit. Cvičení je vědecký experiment, prováděný samým sebou nad sebou samým. 3. zásada: snažit se nekritizovat a nehodnotit to, co vidíme. Bojujeme se svými zvyky, ale neuvidíme je, dokud je budeme kriticky odmítat. Ostatně, kritizovat sebe sama je jedním z široce rozšířených mentálních zvyků v současném světě. I ty „nejhorší“ zvyky se nám ve skutečnosti snaží pomáhat a něčemu slouží. Proto sebekritika musí alespoň po dobu cvičení absolutně utichnout. 4. zásada: Alexandrova technika sice pracuje s tělem, ale jejím hlavním nástrojem je myšlení, anebo myšlení zaměřené na tělo, čili pozornost v těle. Cvičení tudíž nejsou pro tělo v běžném slova smyslu, ale pro mysl; mají tedy být myšlena, a ne jen prováděna fyzicky. Naše tělesné pohyby se řídí pocitem úsilí, který není spolehlivý, a tudíž nás vede pouze k tomu, že to, co děláme špatně v jiných aktivitách, přeneseme i do našeho cvičení techniky. Cvičení „neděláme“, ale dáváme pokyn k tomu, aby se něco dělo. 5. zásada: Alexandrova technika je holistickou metodou. Koncentrace na jednotlivé detaily (třeba na část těla, která je v cvičení aktivní) zužuje naši pozornost a vzdaluje nás od světa a sebe sama. Oproti tomu, je nutno vždy myslet na celek a snažit se o to, aby naše pozornost nebyla fixována, ale volná a schopná obsáhnout více věcí najednou. Neodpoutáváme se ani od okolního světa – zvuků, pohledu před námi, a jiných vjemů. Důraz je na celku, ne na izolovaných částech. Stres je naším největším nepřítelem. Obáváme se ho, hledáme způsoby, jak se ho zbavit, anebo pak léčíme jeho následky. Vždyť velká část soudobých neduhů pramení ze stresu nebo s ním úzce souvisí: migrény, zažívací problémy, únava, dysfunkce v respiračním, sexuálním a dalších systémech, závislost na návykových látkách, obezita apod. V tomto článku bych chtěl nabídnout poněkud jiný pohled na stres. Mým záměrem je zpochybnit tento zažitý názor, že stres je něco špatného, něco, co může za naše problémy, co vede k nemocím, depresi apod.
Nedorozumění pramení z toho, že slovem stres označujeme dvě věci: jednak náročné, nepříznivé životní podmínky, jednak naši reakci na tyto podmínky. Podmínky vyvolávající stres mohou být různé, a každý máme jiný práh odolnosti a jinak na ně reagujeme. Vezměme pro lepší znázornění příklad ze života: zvoní budík, skáču z postele, koupelna je obsazená, dítě odmítá jíst snídani, manželka „nespolupracuje“, dnes musím být v práci včas, autobus má zpoždění, zapomněl jsem doma aktovku, v práci mi sdělují, že šéf se mnou chce mluvit… Toto jsou zcela běžné příklady stresových situací. Ovšem, já na ně můžu reagovat různými způsoby. V záležitosti na kontextu bych mohl pro stejný výčet podmínek zvolit reakce od pousmání se životním peripetiím až po nervové zhroucení. Často si podvědomě volíme takové reakce, které ubližují našemu okolí nebo nám samotným. Samozřejmě, to vše je do jisté míry součástí naší genetické výbavy. Nebezpečná situace (například setkání s tygrem) v našich předcích vyvolávala přiměřenou reakci mobilizace celého organismu, soustředění energie do končetin a celkové napětí svalstva. Toto napětí se pak použilo a spotřebovalo v aktivitě, která následovala – buď v boji, či v útěku - a organismus se pak mohl vrátit do stavu klidu. V dnešní době žijeme v úplně jiném světě, než naši vzdálení předci, avšak působí v nás stejné mechanismy. Na situace, které vnímáme jako stresové, reagujeme vnitřním napětím, přípravou na boj či útěk. Reagujeme na podněty, které ani nás, ani naše bližní v podstatě neohrožují. Co je v příkladu jednoho rána, který jsem uvedl, skutečně srovnatelné s útokem tygra? Ovšemže nic, a přesto vyvolává reakci stresu. Ohrožení, které v těchto situacích vnímám, není reálné – jedná se tedy o imaginární stres. Nejenom to. Po každé takové situaci jsme zanecháni ve stavu mobilizované fyzické energie, kterou v podstatě nemáme kam dát. Většinou ji spotřebujeme ve výbojích negativních emocí vůči jiným lidem, anebo vůči sobě samému. Kromě toho, že to ničí nás a naše vztahy s blízkými, pořád ještě to nestačí. Obliba sportu v moderní době je ve velké míře dána nutností zbavit se této energie stresu. Pokud s ní nic neuděláme, bude se v nás hromadit v podobě nadbytečného svalového napětí. Naše tělo a pohyby se tak stávají otevřenou knihou, ve které bychom se mohli ledacos dočíst, kdybychom tomuto jazyku, tomuto ztělesnění svých vnitřních stavů, rozuměli. Ne vnější podmínky, ale naše reakce na tyto podmínky jsou problémem. Stres jako takový neexistuje. Určité situace vedou k tomu, že náš mozek vysílá tělu signál, že se jedná o nebezpečí. Tělo už pak reaguje tak, jak je k tomu geneticky uzpůsobeno. Pokud nadáváme na to, že v životě máme mnoho stresu, pak se jen snažíme nevidět to, že tento „stres“ není objektivní příčinou toho, jak se cítíme. Naopak, takový „stres“ je nezbytnou součástí života. Pokud nás netrápí nic velkého, budeme se stresovat malichernými problémy. Člověk z našeho ranního příkladu by se určitě nestresoval pozdním příchodem do práce, kdyby někdo jemu blízký umíral na rakovinu. „Stresu“ tedy neunikneme. Co více, stres je v přiměřeném množství i zdravý! Dokazuje to nesčetněkrát opakovaný experiment na zvířatech, rozdělených do tří skupin. Jedna skupina je udržována v „ideálních“ podmínkách klidu a pohody; druhá je vystavena drsnému zacházení; třetí také, ale zároveň má možnost před stresem uniknout. Výsledky jsou překvapivé v tom, že zvířata jak z první, tak z druhé skupiny, vykazují rysy zakrslosti. Absolutní nedostatek stresu je tedy stejně tak zhoubný jako jeho nadmíra. Zvířata z první skupiny dospívají nejpozději a jsou nejslabší; při výskytu stresové situace, na kterou nejsou zvyklá, reagují nejméně přiměřeně a jejich úroveň stresových hormonů zůstává vysoká po mnohem delší dobu, než je to nutné. Nejlépe je na tom samozřejmě třetí skupina – ta, která dostala možnost vlastní činností vyřešit situaci, vyvolávající stres. A to je právě i klíč pro naše problémy. Ve chvíli, kdy si uvědomíme, že stres nevyvolávají vnější podmínky, ale naše reakce na tyto podmínky, máme svůj stres v podstatě ve vlastních rukou. Probouzí to naději, že se s tím dá něco dělat, a odvrací pozornost pryč od zbytečného úsilí změnit vnější podmínky. Ani nový dům, ani spousta peněz, ani změna přátel – nic z toho a tomu podobných snů nepovede k zmenšení stresu, pokud něco neuděláme se sebou samým. Jak ale můžeme dostat pod kontrolu vlastní reakce? Zaprvé, musíme si jasněji uvědomit, jak vlastně reagujeme – což však nebude možné, dokud si budeme myslet, že za vše může někdo jiný. Podněty v naší moci nejsou – naše reakce na ně ale ano. Hormonální změny sice nedokážeme ovlivnit přímo, ale můžeme na ně působit nepřímou cestou. Vše v nás je totiž propojené, a dokážeme-li změnit jednu věc, jistě tím ovlivníme i vše jiné. Máme do jisté míry možnost změnit postoj mysli a tělesné napětí. Pokud se v sobě zastavíme a odmítneme tuto automatickou reakci, záměrně se rozhodneme nereagovat na podnět tak, jak jsme zvyklí, vznikne prostor a čas, který nám umožní vidět, co je třeba v danou chvíli udělat, a co vlastně udělat chceme. Před tím, než cokoli změníme, se tedy musíme umět zastavit. Stres se na tělesné úrovni projevuje v mnoha rovinách. Většina z nich není našemu vědomí dostupná. Nicméně, již jsem zmiňoval svalové napětí, které stresovou reakci doprovází, a které se v současných podmínkách většinou ukazuje jako nadbytečné. Způsoby zmírnění takového napětí jsou známé jako relaxační metody, nicméně bylo by třeba se naučit tyto metody uplatňovat v momentě, či ještě lépe před momentem reakce na stresovou situaci. Toto napětí v našem těle nepůsobí nahodile, ale je součástí určitého vzorce, šablony pohybu, který zahrnuje téměř veškeré naše svalstvo a je těsně propojen se způsobem, jakým naše myšlení komunikuje s tělem. Primární roli zde hraje krční svalstvo. Pokud jsme schopni zabránit projevu svalového napětí, které stresovou reakci doprovází, máme velkou šanci postupně zklidnit i jiné, automatické projevy stresu. Jaká reakce je té které situaci přiměřená? Obávám se, že to můžeme rozhodnout jen my sami. Někdy je v životě nutno i utíkat, i bojovat. Ale častěji se věci dají vyřešit i jinak – třeba domluvou, anebo tím, že je ponecháme bez reakce. Každopádně ale nemusíme ubližovat sami sobě tak, jak to většinou děláme. Dá se tak bez nadsázky říct, že svou reakci na stres, a tudíž i své zdraví, skutečně máme ve svých rukou. Alexandrova technika je především metodou praktickou a proto veškeré pokusy ji teoreticky vysvětlit vzbudí nejspíš u většiny lidí dojem nejasnosti a zmatečnosti, což je však pravým opakem její podstaty. Základní myšlenky techniky se nejlépe vysvětlují na nějakém praktickém případě. V tomto článku za tímto účelem použiju osobní příběh jejího zakladatele, Fredericka Matthiase Alexandra (1869-1955).
Alexander byl mladým aspirujícím hercem-recitátorem a se svým výběrem především shakespearovského materiálu, ale i vlastní produkce, vystupoval po divadlech v Austrálii a Novém Zélandu. Nicméně, velmi brzy se začal potýkat se zdravotními problémy, ohrožující celou jeho kariéru. Jednalo se o ochraptělost, slyšitelné lapání po dechu a dokonce i ztrátu hlasu. Doktoři mu nedokázali pomoci jinak, než doporučit odpočinek. Ten pomáhal, avšak jakmile se Alexander zase pustil do recitace, vrátily se i jeho problémy. To ho vedlo k odmítnutí lékařské pomoci a rozhodnutí řešit své problémy sám. Uvědomil si, že pokud se jeho stav zlepšuje odpočinkem a zhoršuje, jakmile začne znovu recitovat, musí být příčina jeho neduhu v něčem, co nevědomky dělá, ve způsobu, jakým recituje. To, jak zachází se svým tělem, působí na to, jak dobře toto tělo funguje, na jeho zdravotní stav. Neboli, jak to potom definoval, zacházení ovlivňuje fungování. Alexander se tedy rozhodl přijít na to, co dělá špatně. Zrcadlo mu prozradilo, že když recituje, tak opravdu dělá něco, o čem neměl ani potuchy: stlačuje hrtan, zaklání hlavu dozadu a dolů, nasává dech ústy, zvedá hrudník a prohýbá záda. Tyto bezděčné pohyby pak vyvolávaly jeho ochraptělost a ztrátu hlasu. O co obtížnější a dramatičtější text se jednalo, o to zřejmější se tyto tendence stávaly. Při bližším zkoumání si ovšem všiml, že stejné tendence v menší míře doprovází i jeho běžnou řeč. Nejednalo se o nahodilý soubor symptomů, ale o celkový vzorec, jakým jeho osobnost reagovala na podněty, přání něco udělat – v daném případě to bylo přání recitovat nějakou větu. Alexander experimentálně vypozoroval, že ústředním a počátečním bodem tohoto vzorce chování bylo zaklánění hlavy dozadu a dolů, a že právě vztah hlavy a krku (páteře) představuje primární prvek každého pohybu – princip primární kontroly. Udělal tedy správný závěr, že k vyléčení se ze svého neduhu není třeba dělat nic navíc, ale přestat dělat to, co dělal špatně, pokusit se recitovat a přitom nezaklánět hlavu dozadu a dolů, což zabrání i projevům ostatních špatných zvyků. Tento princip nedělání je pro Alexandrovu techniku velice důležitý a pojí ji s takovými spirituálními disciplínami jako buddhismus. Nicméně, objevil, že nedělat to, co se patrně již od mladých let stalo jeho hluboce zakořeněným zvykem, je skoro nemožné. Vůbec totiž necítil, že ze zvyku zaklání hlavu dozadu i tehdy, když si myslí, že to nedělá. Naopak, nezaklánění hlavy dozadu u něj vyvolávalo pocit, že dělá něco špatně. Jeho pocit z vlastního těla byl odlišný od toho, co objektivně viděl v zrcadle. V té chvíli Alexander pochopil, že svému pocitu nesmí důvěřovat, neboli že trpíme nespolehlivým hodnocením smyslových informací. Musel tedy na místo pocitu, jímž se běžně v životě řídíme, dát vědomou myšlenku, chtění, a dělat to, co se vyloženě příčilo jeho pocitu správnosti. Během několika měsíců či roků (Alexander nikdy neuvedl, jak dlouho mu proces objevení techniky vlastně trval) vyvinul metodu, která by mu takový postup umožňovala. Na podnět něco udělat (například říct větu) musel nejprve odmítnout reagovat běžným způsobem, musel říct „ne“ svému zvyku – utlumit jej. Poté se mohl rozhodnout, co vlastně chce a dát pokyn k tomu, co chce udělat. Nesměl ovšem zapomenout na princip nedělání, a tak měl pokyn zůstat čistě na úrovni myšlenky. K tomu, aby toto vše mohlo být úspěšné, musel Alexander přestat ulpívat svou pozorností na to, co dělá, na cíl, který ho přitahoval (recitovat) a více se soustředit na to, jak recituje, tedy na sebe sama. K cíli se měl dostat jinou cestou, kterou vyvodil rozumem, a ne citem, a soustřeďoval se na jednotlivé etapy této cesty, a ne na kýžený cíl. V jeho případě to bylo přání netahat hlavu dozadu a dolů, ale směrovat ji dopředu a nahoru; neprohýbat, ale rozšiřovat záda; nenasávat dech ústy, ale nechat ho volně zaplnit plíce po skončení výdechu atd. Proti honění cílů postavil důraz na prostředky. Výsledkem byl pocit, že recitace se prostě děje, aniž by on u toho musel něco dělat. Alexander se mohl dále věnovat herectví bez nadbytečného úsilí, napětí a následných zdravotních problémů. Tímto způsobem Alexander pomohl nejprve sám sobě, a pak během zbytku svého života jiným lidem v Austrálii, Anglii a Americe. I dnes, šedesát let po jeho smrti, zůstávají principy techniky stejné. Definovat Alexandrovu techniku pak můžeme například následovně: je to metoda zlepšení způsobu, jakým zacházíme sami se sebou ve všem, co děláme, cestou reedukace našeho hodnocení smyslových informací, tak aby nás místo podvědomých automatických zvyků řídilo naše vědomé chtění. Aby člověk tyto principy pochopil nejen teoreticky, je ovšem nutné, aby je aplikoval sám na sobě, na případě nějakého svého zlozvyku. Marko Janicki www.alexandrovatechnikapraha.com Autor je učitelem Alexandrovy techniky v Praze Dá se říct, že žijeme v době skutečného blahobytu. Na rozdíl od našich předků a milionů lidí v jiných zemích, nás nesužují zhoubné nemoci a epidemie, netrpíme hladem a nedostatkem jiných životních zdrojů, nad našimi hlavami nelétají nepřátelská letadla, ani nás neutlačuje surová diktatura. Dá se ale říct, že nás nic netrápí?
Nový životní styl s sebou přinesl nové, dříve ojedinělé problémy. Počet infarktů a rakoviny je největší v historii lidstva. Bolesti zad, kloubů a končetin jsou stálým průvodcem většiny zaměstnání. Zrychlující se životní tempo je, zdá se, fabrikou na stres. Neurózy jsou úplně běžným jevem, stejně jako celá řada onemocnění psychosomatického rázu. To vše je, zdá se, cenou, kterou platíme za svůj blahobyt. Je tu zároveň mnoho – někdy se zdá, že až příliš mnoho metod a prostředků, které nabízejí, že nám proti těmto metlám moderního života pomohou. Zaprvé, je zde oficiální medicína. Pomáhá jednak různými, pro každý symptom jedinečnými léky, tedy chemickými substancemi, ovlivňujícími chod našeho organismu; jednak fyzioterapií, což je společný termín pro metody práce s pohybovým systémem organismu, uznávané vědou. Zadruhé, je tu alternativní medicína. Od aromaterapie po akupunkturu, od homeopatie po různé druhy masáží a práce s tělem (tzv. bodywork), jedná se o přístupy nepotvrzené nebo vyloženě odmítané oficiální medicínou. Nicméně, obliba těchto metod v posledních letech roste. Chtěl bych zde ale poukázat na to, že propast, oddělující tyto dvě cesty, není zdaleka tak významná. Vždyť mnoho přístupů, dnes v medicíně zcela běžných bylo v minulosti odmítáno. Většinu přístupů alternativní medicíny snad jednou objasní i věda, a pak se jejich použití stane „oficiální“. Rozdíl mezi oficiální a alternativní je tedy spíše otázkou konvence, módy, a je to jev dobový, který se za několik desetiletí může snadno změnit. De facto jsou si oba tyto přístupy velmi podobné. Obě totiž nastavují základní dichotomii léčitele/lékaře a klienta/pacienta. Ten druhý je vždy pasivním příjemcem expertízy, vědění a postupů toho prvního. Rolí pacienta je odevzdat se do rukou lékaře, který stanoví diagnózu, navrhne a provede léčbu. Aktivita pacienta se omezuje na nutnost včas si vzpomenout na lék, případně se vhodně obléct na hodiny masáže. Pokud jsou součástí terapie cvičení, provádí je pacient mechanicky a doufá, že opakováním určitých pohybů se jeho organismus uzdraví. Vědomí pacienta nehraje v žádném z těchto procesů důležitější roli. Z jistého hlediska je tato cesta správná. Nerozumíme sami sobě, ani tomu jak funguje náš organismus, jsme závislí na chemických, fyzických a neurologických zákonech, které na nás skutečně působí mechanicky, a proto je možná lépe se svěřit do péče někoho, kdo tomu (snad) rozumí lépe a kdo nám dokáže pomoci bez našeho přičinění. Je zde nicméně i třetí cesta - „pomoci sobě samému“. Ovšem i zde můžeme rozlišovat různé metody – vnější a vnitřní. Naše víra v sílu vnějšího je tak silná, že nám nabízí cesty „útěku“ nebo změny vnějších podmínek. A tak se snažíme odstěhovat se mimo město, rozvádíme se, abychom se zbavili stresu, hledáme jiné, „klidnější“ zaměstnání; anebo experimentujeme se stravou a sledujeme rigorózní diety, jíme pouze bio potraviny, pijeme osvícenou vodu atd. Chci zde znovu podotknout, že a priori proti těmto metodám nic nenamítám. Je přece důležité dávat našemu tělu správné živiny a vyvarovat se špatným vlivům. Nicméně, opakuji, že i v tomto případě vkládáme naděje na uzdravení do něčeho vnějšího. Ignorujeme tím základní a přece tak vzácně chápanou pravdu, že za svůj stav si často můžeme sami – tím, jak žijeme, jak reagujeme na podněty (mimo jiné i stres, a vůbec na životní situace), jak zacházíme se svým tělem, emocemi a myšlením – tím vším přece ovlivňujeme své zdraví a náladu. Někdo nás může léčit, napravovat, masírovat, ale pokud se nezměníme zevnitř, dojde maximálně k přechodným efektům. Je to naprosto evidentní, nicméně, v životě se chováme, jakoby tomu tak nebylo. Z čeho se bere tato víra, že změna může přijít zvenčí, takřka bez našeho přičinění? Že nám někdo, mávnutím kouzelného proutku, může zlepšit něco, co je ze samé podstaty věci jen a pouze v našich rukou; že kdosi – expert, pan doktor, mistr, guru – zná tajemství, jak nám pomoci, aniž bychom k tomu něco museli my sami udělat. Vnitřní cesta pomoci sobě samému je ale diametrálně odlišná jak od oficiální, tak od alternativní medicíny, a také od vnějších, „útěkových“ cest. Klient/pacient pomáhá sám sobě buď úplně sám, anebo veden a poučen zkušenějším terapeutem, jehož role by se dala spíše popsat jako „průvodce na cestě“. Pacient zde není pasivním příjemcem služeb lékaře, ale aktivním účastníkem procesu uzdravení. Jeho vědomí, pozornost se zde stává podstatným, dokonce nejdůležitějším prvkem léčení nebo prevence. Takových cest existuje mnoho, a přes svoji odlišnost v podstatě nemohou nepůsobit stejně, protože se v konečném důsledku jedná o cesty sebe-poznání a zkvalitnění života, zdraví a pohody v těch podmínkách, ve kterých žijeme – ne změnou podmínek, ale nás, toho, jak na tyto podmínky a situace reagujeme. Alexandrova technika představuje jednu z řady těchto vnitřních cest změny sebe sama, kde úspěch vůbec není zaručen a výsledek je v proporcionální míře, ve které se žák seznámí s tím, jak jeho tělo-mysl-emoce fungují, jaké tendence jdou proti přirozené rovnováze a jakým způsobem je může změnit. Změna se týká jeho celkového bytí. Člověk se učí naslouchat sobě a chápat jazyk, jímž jeho mysl komunikuje s tělem. Vnitřní změna vede k změně vnější, k větší rovnováze v životě, k většímu důrazu na kvalitu vlastního bytí, oproti závislosti na vnějších vlivech a podnětech, a ke zlepšení způsobu, jakým fungujeme – jehož symptomy jsou zdraví, štěstí a vyrovnanost. Učitel žáka neléčí, ale vede, a je úspěšný pouze do té míry, do které je žák ochoten zanechat staré způsoby myšlení a pohybu, a spolupracovat svojí aktivní pozorností na nových směrech. Alexandrova technika a jiné podobné metody se obecně zařazují do sféry alternativní medicíny. Doufám, že se mi podařilo ukázat, že zjednodušené dělení přístupů na oficiální a alternativní medicínu nám říká pouze to, zda či ne jsou tyto postupy uznávány vědou, ale nesděluje už nic ohledně role pacienta v procesu léčení. Proto ze své pozice musím hned na začátku své terapeutické činnosti prohlásit, že Alexandrova technika není „medicínou“ v tradičním slova smyslu, ale asistovanou metodou pomoci sobě samému skrze učení se novému jazyku pro komunikaci mezi myslí a tělem. |
Vítám vás na svém blogu!Zde budu publikovat články, postřehy a rady týkající se Alexandrovy techniky, ale třeba i jiných metod vnitřního rozvoje. Mým cílem je učit se novým věcem, přemýšlet jinak o vlastních zvycích, zkoušet nové způsoby, jak se vyhnout zažitým vzorcům chování a v neposlední řadě to vše také sdílet s jinými. Archiv
September 2016
Kategorie
All
|
RSS Feed
