Jiný pohled na stres

Stres je naším největším nepřítelem. Obáváme se ho, hledáme způsoby, jak se ho zbavit, anebo pak léčíme jeho následky. Vždyť velká část soudobých neduhů pramení ze stresu nebo s ním úzce souvisí: migrény, zažívací problémy, únava, dysfunkce v respiračním, sexuálním a dalších systémech, závislost na návykových látkách, obezita apod. V tomto článku bych chtěl nabídnout poněkud jiný pohled na stres. Mým záměrem je zpochybnit tento zažitý názor, že stres je něco špatného, něco, co může za naše problémy, co vede k nemocím, depresi apod.

Nedorozumění pramení z toho, že slovem stres označujeme dvě věci: jednak náročné, nepříznivé životní podmínky, jednak naši reakci na tyto podmínky.

Podmínky vyvolávající stres mohou být různé, a každý máme jiný práh odolnosti a jinak na ně reagujeme. Vezměme pro lepší znázornění příklad ze života: zvoní budík, skáču z postele, koupelna je obsazená, dítě odmítá jíst snídani, manželka „nespolupracuje“, dnes musím být v práci včas, autobus má zpoždění, zapomněl jsem doma aktovku, v práci mi sdělují, že šéf se mnou chce mluvit… Toto jsou zcela běžné příklady stresových situací. Ovšem, já na ně můžu reagovat různými způsoby. V záležitosti na kontextu bych mohl pro stejný výčet podmínek zvolit reakce od pousmání se životním peripetiím až po nervové zhroucení. Často si podvědomě volíme takové reakce, které ubližují našemu okolí nebo nám samotným.

Samozřejmě, to vše je do jisté míry součástí naší genetické výbavy. Nebezpečná situace (například setkání s tygrem) v našich předcích vyvolávala přiměřenou reakci mobilizace celého organismu, soustředění energie do končetin a celkové napětí svalstva. Toto napětí se pak použilo a spotřebovalo v aktivitě, která následovala – buď v boji, či v útěku - a organismus se pak mohl vrátit do stavu klidu. V dnešní době žijeme v úplně jiném světě, než naši vzdálení předci, avšak působí v nás stejné mechanismy. Na situace, které vnímáme jako stresové, reagujeme vnitřním napětím, přípravou na boj či útěk. Reagujeme na podněty, které ani nás, ani naše bližní v podstatě neohrožují. Co je v příkladu jednoho rána, který jsem uvedl, skutečně srovnatelné s útokem tygra? Ovšemže nic, a přesto vyvolává reakci stresu. Ohrožení, které v těchto situacích vnímám, není reálné – jedná se tedy o imaginární stres.

Nejenom to. Po každé takové situaci jsme zanecháni ve stavu mobilizované fyzické energie, kterou v podstatě nemáme kam dát. Většinou ji spotřebujeme ve výbojích negativních emocí vůči jiným lidem, anebo vůči sobě samému. Kromě toho, že to ničí nás a naše vztahy s blízkými, pořád ještě to nestačí. Obliba sportu v moderní době je ve velké míře dána nutností zbavit se této energie stresu. Pokud s ní nic neuděláme, bude se v nás hromadit v podobě nadbytečného svalového napětí. Naše tělo a pohyby se tak stávají otevřenou knihou, ve které bychom se mohli ledacos dočíst, kdybychom tomuto jazyku, tomuto ztělesnění svých vnitřních stavů, rozuměli.

Ne vnější podmínky, ale naše reakce na tyto podmínky jsou problémem. Stres jako takový neexistuje. Určité situace vedou k tomu, že náš mozek vysílá tělu signál, že se jedná o nebezpečí. Tělo už pak reaguje tak, jak je k tomu geneticky uzpůsobeno. Pokud nadáváme na to, že v životě máme mnoho stresu, pak se jen snažíme nevidět to, že tento „stres“ není objektivní příčinou toho, jak se cítíme. Naopak, takový „stres“ je nezbytnou součástí života. Pokud nás netrápí nic velkého, budeme se stresovat malichernými problémy. Člověk z našeho ranního příkladu by se určitě nestresoval pozdním příchodem do práce, kdyby někdo jemu blízký umíral na rakovinu. „Stresu“ tedy neunikneme.

Co více, stres je v přiměřeném množství i zdravý! Dokazuje to nesčetněkrát opakovaný experiment na zvířatech, rozdělených do tří skupin. Jedna skupina je udržována v „ideálních“ podmínkách klidu a pohody; druhá je vystavena drsnému zacházení; třetí také, ale zároveň má možnost před stresem uniknout. Výsledky jsou překvapivé v tom, že zvířata jak z první, tak z druhé skupiny, vykazují rysy zakrslosti. Absolutní nedostatek stresu je tedy stejně tak zhoubný jako jeho nadmíra. Zvířata z první skupiny dospívají nejpozději a jsou nejslabší; při výskytu stresové situace, na kterou nejsou zvyklá, reagují nejméně přiměřeně a jejich úroveň stresových hormonů zůstává vysoká po mnohem delší dobu, než je to nutné. Nejlépe je na tom samozřejmě třetí skupina – ta, která dostala možnost vlastní činností vyřešit situaci, vyvolávající stres. A to je právě i klíč pro naše problémy.

Ve chvíli, kdy si uvědomíme, že stres nevyvolávají vnější podmínky, ale naše reakce na tyto podmínky, máme svůj stres v podstatě ve vlastních rukou. Probouzí to naději, že se s tím dá něco dělat, a odvrací pozornost pryč od zbytečného úsilí změnit vnější podmínky. Ani nový dům, ani spousta peněz, ani změna přátel – nic z toho a tomu podobných snů nepovede k zmenšení stresu, pokud něco neuděláme se sebou samým. Jak ale můžeme dostat pod kontrolu vlastní reakce?

Zaprvé, musíme si jasněji uvědomit, jak vlastně reagujeme – což však nebude možné, dokud si budeme myslet, že za vše může někdo jiný. Podněty v naší moci nejsou – naše reakce na ně ale ano. Hormonální změny sice nedokážeme ovlivnit přímo, ale můžeme na ně působit nepřímou cestou. Vše v nás je totiž propojené, a dokážeme-li změnit jednu věc, jistě tím ovlivníme i vše jiné. Máme do jisté míry možnost změnit postoj mysli a tělesné napětí.

Pokud se v sobě zastavíme a odmítneme tuto automatickou reakci, záměrně se rozhodneme nereagovat na podnět tak, jak jsme zvyklí, vznikne prostor a čas, který nám umožní vidět, co je třeba v danou chvíli udělat, a co vlastně udělat chceme. Před tím, než cokoli změníme, se tedy musíme umět zastavit.

Stres se na tělesné úrovni projevuje v mnoha rovinách. Většina z nich není našemu vědomí dostupná. Nicméně, již jsem zmiňoval svalové napětí, které stresovou reakci doprovází, a které se v současných podmínkách většinou ukazuje jako nadbytečné. Způsoby zmírnění takového napětí jsou známé jako relaxační metody, nicméně bylo by třeba se naučit tyto metody uplatňovat v momentě, či ještě lépe před momentem reakce na stresovou situaci. Toto napětí v našem těle nepůsobí nahodile, ale je součástí určitého vzorce, šablony pohybu, který zahrnuje téměř veškeré naše svalstvo a je těsně propojen se způsobem, jakým naše myšlení komunikuje s tělem. Primární roli zde hraje krční svalstvo. Pokud jsme schopni zabránit projevu svalového napětí, které stresovou reakci doprovází, máme velkou šanci postupně zklidnit i jiné, automatické projevy stresu.

Jaká reakce je té které situaci přiměřená? Obávám se, že to můžeme rozhodnout jen my sami. Někdy je v životě nutno i utíkat, i bojovat. Ale častěji se věci dají vyřešit i jinak – třeba domluvou, anebo tím, že je ponecháme bez reakce. Každopádně ale nemusíme ubližovat sami sobě tak, jak to většinou děláme. Dá se tak bez nadsázky říct, že svou reakci na stres, a tudíž i své zdraví, skutečně máme ve svých rukou.