Alexandrova technika je především metodou praktickou a proto veškeré pokusy ji teoreticky vysvětlit vzbudí nejspíš u většiny lidí dojem nejasnosti a zmatečnosti, což je však pravým opakem její podstaty. Základní myšlenky techniky se nejlépe vysvětlují na nějakém praktickém případě. V tomto článku za tímto účelem použiju osobní příběh jejího zakladatele, Fredericka Matthiase Alexandra (1869-1955).
Alexander byl mladým aspirujícím hercem-recitátorem a se svým výběrem především shakespearovského materiálu, ale i vlastní produkce, vystupoval po divadlech v Austrálii a Novém Zélandu. Nicméně, velmi brzy se začal potýkat se zdravotními problémy, ohrožující celou jeho kariéru. Jednalo se o ochraptělost, slyšitelné lapání po dechu a dokonce i ztrátu hlasu. Doktoři mu nedokázali pomoci jinak, než doporučit odpočinek. Ten pomáhal, avšak jakmile se Alexander zase pustil do recitace, vrátily se i jeho problémy. To ho vedlo k odmítnutí lékařské pomoci a rozhodnutí řešit své problémy sám. Uvědomil si, že pokud se jeho stav zlepšuje odpočinkem a zhoršuje, jakmile začne znovu recitovat, musí být příčina jeho neduhu v něčem, co nevědomky dělá, ve způsobu, jakým recituje. To, jak zachází se svým tělem, působí na to, jak dobře toto tělo funguje, na jeho zdravotní stav. Neboli, jak to potom definoval, zacházení ovlivňuje fungování. Alexander se tedy rozhodl přijít na to, co dělá špatně. Zrcadlo mu prozradilo, že když recituje, tak opravdu dělá něco, o čem neměl ani potuchy: stlačuje hrtan, zaklání hlavu dozadu a dolů, nasává dech ústy, zvedá hrudník a prohýbá záda. Tyto bezděčné pohyby pak vyvolávaly jeho ochraptělost a ztrátu hlasu. O co obtížnější a dramatičtější text se jednalo, o to zřejmější se tyto tendence stávaly. Při bližším zkoumání si ovšem všiml, že stejné tendence v menší míře doprovází i jeho běžnou řeč. Nejednalo se o nahodilý soubor symptomů, ale o celkový vzorec, jakým jeho osobnost reagovala na podněty, přání něco udělat – v daném případě to bylo přání recitovat nějakou větu. Alexander experimentálně vypozoroval, že ústředním a počátečním bodem tohoto vzorce chování bylo zaklánění hlavy dozadu a dolů, a že právě vztah hlavy a krku (páteře) představuje primární prvek každého pohybu – princip primární kontroly. Udělal tedy správný závěr, že k vyléčení se ze svého neduhu není třeba dělat nic navíc, ale přestat dělat to, co dělal špatně, pokusit se recitovat a přitom nezaklánět hlavu dozadu a dolů, což zabrání i projevům ostatních špatných zvyků. Tento princip nedělání je pro Alexandrovu techniku velice důležitý a pojí ji s takovými spirituálními disciplínami jako buddhismus. Nicméně, objevil, že nedělat to, co se patrně již od mladých let stalo jeho hluboce zakořeněným zvykem, je skoro nemožné. Vůbec totiž necítil, že ze zvyku zaklání hlavu dozadu i tehdy, když si myslí, že to nedělá. Naopak, nezaklánění hlavy dozadu u něj vyvolávalo pocit, že dělá něco špatně. Jeho pocit z vlastního těla byl odlišný od toho, co objektivně viděl v zrcadle. V té chvíli Alexander pochopil, že svému pocitu nesmí důvěřovat, neboli že trpíme nespolehlivým hodnocením smyslových informací. Musel tedy na místo pocitu, jímž se běžně v životě řídíme, dát vědomou myšlenku, chtění, a dělat to, co se vyloženě příčilo jeho pocitu správnosti. Během několika měsíců či roků (Alexander nikdy neuvedl, jak dlouho mu proces objevení techniky vlastně trval) vyvinul metodu, která by mu takový postup umožňovala. Na podnět něco udělat (například říct větu) musel nejprve odmítnout reagovat běžným způsobem, musel říct „ne“ svému zvyku – utlumit jej. Poté se mohl rozhodnout, co vlastně chce a dát pokyn k tomu, co chce udělat. Nesměl ovšem zapomenout na princip nedělání, a tak měl pokyn zůstat čistě na úrovni myšlenky. K tomu, aby toto vše mohlo být úspěšné, musel Alexander přestat ulpívat svou pozorností na to, co dělá, na cíl, který ho přitahoval (recitovat) a více se soustředit na to, jak recituje, tedy na sebe sama. K cíli se měl dostat jinou cestou, kterou vyvodil rozumem, a ne citem, a soustřeďoval se na jednotlivé etapy této cesty, a ne na kýžený cíl. V jeho případě to bylo přání netahat hlavu dozadu a dolů, ale směrovat ji dopředu a nahoru; neprohýbat, ale rozšiřovat záda; nenasávat dech ústy, ale nechat ho volně zaplnit plíce po skončení výdechu atd. Proti honění cílů postavil důraz na prostředky. Výsledkem byl pocit, že recitace se prostě děje, aniž by on u toho musel něco dělat. Alexander se mohl dále věnovat herectví bez nadbytečného úsilí, napětí a následných zdravotních problémů. Tímto způsobem Alexander pomohl nejprve sám sobě, a pak během zbytku svého života jiným lidem v Austrálii, Anglii a Americe. I dnes, šedesát let po jeho smrti, zůstávají principy techniky stejné. Definovat Alexandrovu techniku pak můžeme například následovně: je to metoda zlepšení způsobu, jakým zacházíme sami se sebou ve všem, co děláme, cestou reedukace našeho hodnocení smyslových informací, tak aby nás místo podvědomých automatických zvyků řídilo naše vědomé chtění. Aby člověk tyto principy pochopil nejen teoreticky, je ovšem nutné, aby je aplikoval sám na sobě, na případě nějakého svého zlozvyku. Marko Janicki www.alexandrovatechnikapraha.com Autor je učitelem Alexandrovy techniky v Praze
0 Comments
Dá se říct, že žijeme v době skutečného blahobytu. Na rozdíl od našich předků a milionů lidí v jiných zemích, nás nesužují zhoubné nemoci a epidemie, netrpíme hladem a nedostatkem jiných životních zdrojů, nad našimi hlavami nelétají nepřátelská letadla, ani nás neutlačuje surová diktatura. Dá se ale říct, že nás nic netrápí?
Nový životní styl s sebou přinesl nové, dříve ojedinělé problémy. Počet infarktů a rakoviny je největší v historii lidstva. Bolesti zad, kloubů a končetin jsou stálým průvodcem většiny zaměstnání. Zrychlující se životní tempo je, zdá se, fabrikou na stres. Neurózy jsou úplně běžným jevem, stejně jako celá řada onemocnění psychosomatického rázu. To vše je, zdá se, cenou, kterou platíme za svůj blahobyt. Je tu zároveň mnoho – někdy se zdá, že až příliš mnoho metod a prostředků, které nabízejí, že nám proti těmto metlám moderního života pomohou. Zaprvé, je zde oficiální medicína. Pomáhá jednak různými, pro každý symptom jedinečnými léky, tedy chemickými substancemi, ovlivňujícími chod našeho organismu; jednak fyzioterapií, což je společný termín pro metody práce s pohybovým systémem organismu, uznávané vědou. Zadruhé, je tu alternativní medicína. Od aromaterapie po akupunkturu, od homeopatie po různé druhy masáží a práce s tělem (tzv. bodywork), jedná se o přístupy nepotvrzené nebo vyloženě odmítané oficiální medicínou. Nicméně, obliba těchto metod v posledních letech roste. Chtěl bych zde ale poukázat na to, že propast, oddělující tyto dvě cesty, není zdaleka tak významná. Vždyť mnoho přístupů, dnes v medicíně zcela běžných bylo v minulosti odmítáno. Většinu přístupů alternativní medicíny snad jednou objasní i věda, a pak se jejich použití stane „oficiální“. Rozdíl mezi oficiální a alternativní je tedy spíše otázkou konvence, módy, a je to jev dobový, který se za několik desetiletí může snadno změnit. De facto jsou si oba tyto přístupy velmi podobné. Obě totiž nastavují základní dichotomii léčitele/lékaře a klienta/pacienta. Ten druhý je vždy pasivním příjemcem expertízy, vědění a postupů toho prvního. Rolí pacienta je odevzdat se do rukou lékaře, který stanoví diagnózu, navrhne a provede léčbu. Aktivita pacienta se omezuje na nutnost včas si vzpomenout na lék, případně se vhodně obléct na hodiny masáže. Pokud jsou součástí terapie cvičení, provádí je pacient mechanicky a doufá, že opakováním určitých pohybů se jeho organismus uzdraví. Vědomí pacienta nehraje v žádném z těchto procesů důležitější roli. Z jistého hlediska je tato cesta správná. Nerozumíme sami sobě, ani tomu jak funguje náš organismus, jsme závislí na chemických, fyzických a neurologických zákonech, které na nás skutečně působí mechanicky, a proto je možná lépe se svěřit do péče někoho, kdo tomu (snad) rozumí lépe a kdo nám dokáže pomoci bez našeho přičinění. Je zde nicméně i třetí cesta - „pomoci sobě samému“. Ovšem i zde můžeme rozlišovat různé metody – vnější a vnitřní. Naše víra v sílu vnějšího je tak silná, že nám nabízí cesty „útěku“ nebo změny vnějších podmínek. A tak se snažíme odstěhovat se mimo město, rozvádíme se, abychom se zbavili stresu, hledáme jiné, „klidnější“ zaměstnání; anebo experimentujeme se stravou a sledujeme rigorózní diety, jíme pouze bio potraviny, pijeme osvícenou vodu atd. Chci zde znovu podotknout, že a priori proti těmto metodám nic nenamítám. Je přece důležité dávat našemu tělu správné živiny a vyvarovat se špatným vlivům. Nicméně, opakuji, že i v tomto případě vkládáme naděje na uzdravení do něčeho vnějšího. Ignorujeme tím základní a přece tak vzácně chápanou pravdu, že za svůj stav si často můžeme sami – tím, jak žijeme, jak reagujeme na podněty (mimo jiné i stres, a vůbec na životní situace), jak zacházíme se svým tělem, emocemi a myšlením – tím vším přece ovlivňujeme své zdraví a náladu. Někdo nás může léčit, napravovat, masírovat, ale pokud se nezměníme zevnitř, dojde maximálně k přechodným efektům. Je to naprosto evidentní, nicméně, v životě se chováme, jakoby tomu tak nebylo. Z čeho se bere tato víra, že změna může přijít zvenčí, takřka bez našeho přičinění? Že nám někdo, mávnutím kouzelného proutku, může zlepšit něco, co je ze samé podstaty věci jen a pouze v našich rukou; že kdosi – expert, pan doktor, mistr, guru – zná tajemství, jak nám pomoci, aniž bychom k tomu něco museli my sami udělat. Vnitřní cesta pomoci sobě samému je ale diametrálně odlišná jak od oficiální, tak od alternativní medicíny, a také od vnějších, „útěkových“ cest. Klient/pacient pomáhá sám sobě buď úplně sám, anebo veden a poučen zkušenějším terapeutem, jehož role by se dala spíše popsat jako „průvodce na cestě“. Pacient zde není pasivním příjemcem služeb lékaře, ale aktivním účastníkem procesu uzdravení. Jeho vědomí, pozornost se zde stává podstatným, dokonce nejdůležitějším prvkem léčení nebo prevence. Takových cest existuje mnoho, a přes svoji odlišnost v podstatě nemohou nepůsobit stejně, protože se v konečném důsledku jedná o cesty sebe-poznání a zkvalitnění života, zdraví a pohody v těch podmínkách, ve kterých žijeme – ne změnou podmínek, ale nás, toho, jak na tyto podmínky a situace reagujeme. Alexandrova technika představuje jednu z řady těchto vnitřních cest změny sebe sama, kde úspěch vůbec není zaručen a výsledek je v proporcionální míře, ve které se žák seznámí s tím, jak jeho tělo-mysl-emoce fungují, jaké tendence jdou proti přirozené rovnováze a jakým způsobem je může změnit. Změna se týká jeho celkového bytí. Člověk se učí naslouchat sobě a chápat jazyk, jímž jeho mysl komunikuje s tělem. Vnitřní změna vede k změně vnější, k větší rovnováze v životě, k většímu důrazu na kvalitu vlastního bytí, oproti závislosti na vnějších vlivech a podnětech, a ke zlepšení způsobu, jakým fungujeme – jehož symptomy jsou zdraví, štěstí a vyrovnanost. Učitel žáka neléčí, ale vede, a je úspěšný pouze do té míry, do které je žák ochoten zanechat staré způsoby myšlení a pohybu, a spolupracovat svojí aktivní pozorností na nových směrech. Alexandrova technika a jiné podobné metody se obecně zařazují do sféry alternativní medicíny. Doufám, že se mi podařilo ukázat, že zjednodušené dělení přístupů na oficiální a alternativní medicínu nám říká pouze to, zda či ne jsou tyto postupy uznávány vědou, ale nesděluje už nic ohledně role pacienta v procesu léčení. Proto ze své pozice musím hned na začátku své terapeutické činnosti prohlásit, že Alexandrova technika není „medicínou“ v tradičním slova smyslu, ale asistovanou metodou pomoci sobě samému skrze učení se novému jazyku pro komunikaci mezi myslí a tělem. |
Vítám vás na svém blogu!Zde budu publikovat články, postřehy a rady týkající se Alexandrovy techniky, ale třeba i jiných metod vnitřního rozvoje. Mým cílem je učit se novým věcem, přemýšlet jinak o vlastních zvycích, zkoušet nové způsoby, jak se vyhnout zažitým vzorcům chování a v neposlední řadě to vše také sdílet s jinými. Archiv
September 2016
Kategorie
All
|