Je Alexandrova technika alternativní medicínou?

Dá se říct, že žijeme v době skutečného blahobytu. Na rozdíl od našich předků a milionů lidí v jiných zemích, nás nesužují zhoubné nemoci a epidemie, netrpíme hladem a nedostatkem jiných životních zdrojů, nad našimi hlavami nelétají nepřátelská letadla, ani nás neutlačuje surová diktatura. Dá se ale říct, že nás nic netrápí?

Nový životní styl s sebou přinesl nové, dříve ojedinělé problémy. Počet infarktů a rakoviny je největší v historii lidstva. Bolesti zad, kloubů a končetin jsou stálým průvodcem většiny zaměstnání. Zrychlující se životní tempo je, zdá se, fabrikou na stres. Neurózy jsou úplně běžným jevem, stejně jako celá řada onemocnění psychosomatického rázu. To vše je, zdá se, cenou, kterou platíme za svůj blahobyt.


Je tu zároveň mnoho – někdy se zdá, že až příliš mnoho metod a prostředků, které nabízejí, že nám proti těmto metlám moderního života pomohou. Zaprvé, je zde oficiální medicína. Pomáhá jednak různými, pro každý symptom jedinečnými léky, tedy chemickými substancemi, ovlivňujícími chod našeho organismu; jednak fyzioterapií, což je společný termín pro metody práce s pohybovým systémem organismu, uznávané vědou.

Zadruhé, je tu alternativní medicína. Od aromaterapie po akupunkturu, od homeopatie po různé druhy masáží a práce s tělem (tzv. bodywork), jedná se o přístupy nepotvrzené nebo vyloženě odmítané oficiální medicínou. Nicméně, obliba těchto metod v posledních letech roste.

Chtěl bych zde ale poukázat na to, že propast, oddělující tyto dvě cesty, není zdaleka tak významná. Vždyť mnoho přístupů, dnes v medicíně zcela běžných bylo v minulosti odmítáno. Většinu přístupů alternativní medicíny snad jednou objasní i věda, a pak se jejich použití stane „oficiální“. Rozdíl mezi oficiální a alternativní je tedy spíše otázkou konvence, módy, a je to jev dobový, který se za několik desetiletí může snadno změnit.  De facto jsou si oba tyto přístupy velmi podobné.

Obě totiž nastavují základní dichotomii léčitele/lékaře a klienta/pacienta. Ten druhý je vždy pasivním příjemcem expertízy, vědění a postupů toho prvního. Rolí pacienta je odevzdat se do rukou lékaře, který stanoví diagnózu, navrhne a provede léčbu. Aktivita pacienta se omezuje na nutnost včas si vzpomenout na lék, případně se vhodně obléct na hodiny masáže. Pokud jsou součástí terapie cvičení, provádí je pacient mechanicky a doufá, že opakováním určitých pohybů se jeho organismus uzdraví. Vědomí pacienta nehraje v žádném z těchto procesů důležitější roli. Z jistého hlediska je tato cesta správná. Nerozumíme sami sobě, ani tomu jak funguje náš organismus, jsme závislí na chemických, fyzických a neurologických zákonech, které na nás skutečně působí mechanicky, a proto je možná lépe se svěřit do péče někoho, kdo tomu (snad) rozumí lépe a kdo nám dokáže pomoci bez našeho přičinění.

Je zde nicméně i třetí cesta - „pomoci sobě samému“. Ovšem i zde můžeme rozlišovat různé metody – vnější a vnitřní. Naše víra v sílu vnějšího je tak silná, že nám nabízí cesty „útěku“ nebo změny vnějších podmínek. A tak se snažíme odstěhovat se mimo město, rozvádíme se, abychom se zbavili stresu, hledáme jiné, „klidnější“ zaměstnání; anebo experimentujeme se stravou a sledujeme rigorózní diety, jíme pouze bio potraviny, pijeme osvícenou vodu atd. Chci zde znovu podotknout, že a priori proti těmto metodám nic nenamítám. Je přece důležité dávat našemu tělu správné živiny a vyvarovat se špatným vlivům. Nicméně, opakuji, že i v tomto případě vkládáme naděje na uzdravení do něčeho vnějšího.

Ignorujeme tím základní a přece tak vzácně chápanou pravdu, že za svůj stav si často můžeme sami – tím, jak žijeme, jak reagujeme na podněty (mimo jiné i stres, a vůbec na životní situace), jak zacházíme se svým tělem, emocemi a myšlením – tím vším přece ovlivňujeme své zdraví a náladu. Někdo nás může léčit, napravovat, masírovat, ale pokud se nezměníme zevnitř, dojde maximálně k přechodným efektům. Je to naprosto evidentní, nicméně, v životě se chováme, jakoby tomu tak nebylo. Z čeho se bere tato víra, že změna může přijít zvenčí, takřka bez našeho přičinění? Že nám někdo, mávnutím kouzelného proutku, může zlepšit něco, co je ze samé podstaty věci jen a pouze v našich rukou; že kdosi – expert, pan doktor, mistr, guru – zná tajemství, jak nám pomoci, aniž bychom k tomu něco museli my sami udělat.

Vnitřní cesta pomoci sobě samému je ale diametrálně odlišná jak od oficiální, tak od alternativní medicíny, a také od vnějších, „útěkových“ cest. Klient/pacient pomáhá sám sobě buď úplně sám, anebo veden a poučen zkušenějším terapeutem, jehož role by se dala spíše popsat jako „průvodce na cestě“. Pacient zde není pasivním příjemcem služeb lékaře, ale aktivním účastníkem procesu uzdravení. Jeho vědomí, pozornost se zde stává podstatným, dokonce nejdůležitějším prvkem léčení nebo prevence. Takových cest existuje mnoho, a přes svoji odlišnost v podstatě nemohou nepůsobit stejně, protože se v konečném důsledku jedná o cesty sebe-poznání a zkvalitnění života, zdraví a pohody v těch podmínkách, ve kterých žijeme – ne změnou podmínek, ale nás, toho, jak na tyto podmínky a situace reagujeme.

Alexandrova technika představuje jednu z řady těchto vnitřních cest změny sebe sama, kde úspěch vůbec není zaručen a výsledek je v proporcionální míře, ve které se žák seznámí s tím, jak jeho tělo-mysl-emoce fungují, jaké tendence jdou proti přirozené rovnováze a jakým způsobem je může změnit. Změna se týká jeho celkového bytí. Člověk se učí naslouchat sobě a chápat jazyk, jímž jeho mysl komunikuje s tělem. Vnitřní změna vede k změně vnější, k větší rovnováze v životě, k většímu důrazu na kvalitu vlastního bytí, oproti závislosti na vnějších vlivech a podnětech, a ke zlepšení způsobu, jakým fungujeme – jehož symptomy jsou zdraví, štěstí a vyrovnanost. Učitel žáka neléčí, ale vede, a je úspěšný pouze do té míry, do které je žák ochoten zanechat staré způsoby myšlení a pohybu, a spolupracovat svojí aktivní pozorností na nových směrech.

Alexandrova technika a jiné podobné metody se obecně zařazují do sféry alternativní medicíny. Doufám, že se mi podařilo ukázat, že zjednodušené dělení přístupů na oficiální a alternativní medicínu nám říká pouze to, zda či ne jsou tyto postupy uznávány vědou, ale nesděluje už nic ohledně role pacienta v procesu léčení. Proto ze své pozice musím hned na začátku své terapeutické činnosti prohlásit, že Alexandrova technika není „medicínou“ v tradičním slova smyslu, ale asistovanou metodou pomoci sobě samému skrze učení se novému jazyku pro komunikaci mezi myslí a tělem.